Dne 23. 1. 2018 vydal Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 2637/17, ve kterém se vyjadřuje k otázce dostupnosti sociální péče a možnosti domáhat se soudního přezkumu míry naplňování povinností orgánů veřejné moci zařídit, aby taková dostupnost byla zajištěna. V daném případě má stěžovatel poruchu autistického spektra, středně těžké mentální postižení a zdravotní stav je doprovázen závažnými poruchami chování. Rodina stěžovatele se dlouhodobě neúspěšně obracela na poskytovatele sociálních služeb s žádostí o umístění stěžovatele. Rovněž se několikrát obrátili s žádostí o pomoc na městský a krajský úřad a na kraj samotný. K zajištění sociální služby pro stěžovatele nedošlo.
Soud mimo jiné konstatoval, že podle § 38 věty druhé zákona o sociálních službách má každý právo na poskytování služeb sociální péče v nejméně omezujícím prostředí. Při vytváření podmínek pro poskytování sociálních služeb a zajišťování jejich dostupnosti hrají hlavní úlohu kraje, které ve své samostatné působnosti podle § 95 písm. g) zákona o sociálních službách též zajišťují dostupnost poskytování sociálních služeb na svém území. Ústavní soud došel k závěru, že osoby se zdravotním postižením nacházející se v nepříznivé sociální situaci mají veřejné subjektivní právo na dostupnost vhodných služeb sociální péče. „Ústavní soud dále znovu připomíná, že na straně kraje a jeho povinností nejde o to, zajistit, aby oprávněným osobám požadované služby sociální péče byly poskytovány; samotné jejich poskytování je úkolem poskytovatelů sociálních služeb, kteří jsou při něm též vázáni zákonem o sociálních službách. Úkolem kraje je však zabezpečit, aby oprávněným osobám odpovídající služby mohly být poskytovány, tedy aby jim byly k dispozici – aby vůbec existovala jejich dostatečná nabídka s odpovídající kapacitou. Stejně tak nejde o to, aby dotčené osoby měly přístup k sociální péči v konkrétní podobě přesně podle svých ideálních představ, například u konkrétního poskytovatele sociálních služeb; jde o to, aby existovaly a byly jim dostupné takové služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci a mohou jim pomoci vést důstojný a co nejnezávislejší život, při zachování maxima osobní autonomie, bez sociálního vyloučení a při maximálním sociálním začlenění.“
Ústavní soud se také zabýval otázkou soudní ochrany dostupnosti služeb sociální péče a konstatoval, že toto právo je uplatnitelné před soudem. Vhodným procesním prostředkem k ochraně před opomenutím kraje činit přiměřené a cílené kroky k zajištění dostupnosti vhodných sociálních služeb, by mohla být žaloba na ochranu před nezákonným zásahem ve správním soudnictví.
Ústavní soud shledal, že postupem obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na zdraví, právo na přiměřenou životní úroveň a právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti, ale také jeho právo na přístup k soudu a právo soudní a jinou právní ochranu.
