Ke spotřebitelským smlouvám uzavřeným fyzickou osobou s podnikatelským oprávněním
Judikát: Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 01. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11[1]
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. 01. 2012 posuzoval postavení fyzické osoby, která v době uzavření spotřebitelské smlouvy disponovala podnikatelským oprávněním ve smyslu, nakolik se na ni v daném případě vztahují právní předpisy na ochranu spotřebitele.
Ústavní soud rozhodoval na návrh stěžovatelky, která se domáhala zrušení předchozích rozhodnutí obecních soudů. Stěžovatelka namítala, že postup obecních soudů byl přehnaně formalistický, popírající smysl právní úpravy zajišťující ochranu spotřebitele a nerespektující právní úpravu na úrovni práva Evropské unie prezentovanou směrnicí Rady 85/577/EHS.
Přílišný formalizmus spatřovala stěžovatelka zejména ve skutečnosti, že okresní a následně i krajský soud zamítly její žalobu, kterou se domáhala vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 80.000,- Kč, kterou zaplatila prodejci na základě kupní smlouvy uzavřené podle ustanovení Obchodního zákoníku, za nákup diamantových šperků. Stěžovatelka od této smlouvy odstoupila podle § 262 odst. 4 Obchodního zákoníku ve spojení s § 57 Občanského zákoníku. Stěžovatelka se podpisem kupní smlouvy zavázala k odběru diamantových šperků za účelem obdarování svých blízkých. Kupní smlouva v podobě formuláře, bez možnosti kontraktačního jednání, byla uzavřena s obchodním zástupcem prodejce mimo prostory jeho stálé provozovny. Obecné soudy zastávaly názor, že stěžovatelka přistoupila ke smlouvě jako podnikatelka. Vycházely přitom i z tehdy platné registrace stěžovatelky v živnostenském rejstříku a vyloučily, že by se mohlo jednat o běžný spotřebitelský vztah. Dle Krajského soudu stěžovatelka nemohla od podepsané kupní smlouvy platně odstoupit podle § 57 odst. 3 Občanského zákoníku. Ústavní soud shledal názor obecních soudů a jejich interpretaci ustanovení na ochranu spotřebitele nesprávným a přímo v rozporu s ustanovením čl. 36 Listiny o právu na spravedlivý proces a obě rozhodnutí obecných soudů zrušil[2].
Judikatura Ústavního soudu k problematice ochrany spotřebitele uvádí, že: „východiskem spotřebitelské ochrany je názor, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb, a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Při kterých je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází z pravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven a často je zneužíván moment překvapení spotřebitele, v případě obchodních prezentací je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodní služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit vykompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami. Znakem právních předpisů ochrany spotřebitele je proto snaha vykompenzovat tuto nerovnost, formou omezení autonomie vůle.“[3]
§ 51 a násl. zk. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku definuje kogentní ustanovení spotřebitelských smluv, jejichž porušení může v některých případech znamenat absolutní neplatnost dané smlouvy, nebo jejího ustanovení. Vedle institutu absolutní neplatnosti je dalším prostředkem ochrany spotřebitele, možnost spotřebitele od smlouvy odstoupit a to i bez ohledu na závaznost principupacta sunt servanda.
Ústavní soud nálezem zrušil dvě předchozí rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, kdy oba posuzovaly danou kupní smlouvu jako smlouvu uzavřenou mezi dvěma podnikatelskými subjekty (čímž by byla vyloučena možnost stěžovatelky od smlouvy odstoupit podle § 57 Občanského zákoníku) a to jen z toho důvodu, že stěžovatelka byla v době podpisu formulářové smlouvy zapsaná v evidenci živnostenského rejstříku, jako podnikatel.
