Ústavní soud se v nálezu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1146/16 zabýval ústavní stížností společnosti ČEZ, a.s., směřující proti rozhodnutím správních soudů, které ČEZ, a.s. označily za povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon“)
Navzdory dosavadní rozhodovací praxi správních soudů Ústavní soud shledal, že se na ČEZ, a.s. Zákon nevztahuje, neboť dle jeho názoru ČEZ, a.s. není veřejnou institucí, a tato společnost tak není povinna poskytovat informace podle Zákona.
Podle ust. § 2 odst. 1 Zákona se mezi povinné subjekty, které mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, řadí státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle ustálené judikatury správních soudů i soudu Ústavního jsou relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou tyto znaky: a) způsob vzniku či zániku instituce, b) osoba zřizovatele, c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce, d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce, e) veřejný nebo soukromý účel instituce. Pro zařazení určitého subjektu pod veřejnou instituci v uvedeném smyslu přitom není nutné naplnit všechna výše zmíněná kritéria, rozhodující je převaha znaků, které jsou pro veřejnou instituci typické. Soudy tak za povinné subjekty v minulosti označily obchodní společnosti jako např. Letiště Praha s.p., Lesy České republiky, s. p Ředitelství silnic a dálnic, Dopravní podnik hlavního města Prahy a. s., přičemž ohledně posuzování jejich vlastnictví platil princip, že se jednalo o majetkové hodnoty ovládané státem či územně samosprávným celkem (v případě ČEZ, a.s. stát vlastní 70%), u níž má existovat jistá veřejná kontrola nad tím, jak je s ní nakládáno.
Ústavní soud v uvedeném nálezu předně zdůraznil, že adresátem povinností plynoucích z práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod jsou výlučně subjekty veřejnoprávní a nikoliv subjekty soukromoprávní. Přiznání postavení veřejné instituce některému ze soukromoprávních subjektů by znamenalo uložení povinnosti v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Podle názoru Ústavního soudu obchodní společnosti představují typický příklad soukromoprávního subjektu, vůči němuž se, pokud jde o ukládání povinností, musí v plné míře uplatnit ústavní záruky základních práv a svobod. Podřazení určité obchodní společnosti pod pojem veřejné instituce by dle Ústavního soudu bylo možné jen tehdy, pokud by obchodní společnost naplňovala výše uvedené definiční znaky veřejné instituce a současně by veškeré právní následky spojené s tímto jejím postavením šly výlučně „k tíži“ veřejné moci.
Ústavní soud k obsahu definičních znaků konstatoval, že „povahu veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím naopak v žádném případě nelze přiznat obchodní společnosti, jejíž postavení se řídí zákonem o obchodních korporacích (dříve obchodním zákoníkem), pokud by stát, územně samosprávný celek nebo jiný povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím nebyly jejími jedinými společníky, případně pokud by všichni její společníci nesestávali z těchto subjektů.“
Ústavní soud tyto obecné závěry uplatnil při hodnocení definičních znaků veřejné instituce ve vztahu ke společnosti ĆEZ, a.s., ve které má stát podíl na základním kapitálu a hlasovacích právech přibližně ve výši 70%, a uzavřel, že v posuzovaném případě tyto definiční znaky nebyly naplněny a na společnost ČEZ, a. s. se mj. z tohoto důvodu nevztahují povinnosti poskytovat informace dle Zákona.
Důsledky tohoto nálezu Ústavního soudu lze v současné době těžko predikovat. Z obecných závěrů nálezu Ústavního soudu vyplývá, že obchodní korporaci, která není 100 % vlastněna státem či územním samosprávným celkem, nelze přiznat povahu veřejné společnosti. Ústavní soud tímto nastínil cestu pro mnoho obchodních společností, plně vlastněných státem či územním samosprávným celkem, kterým stačí prodat část svého podílu soukromému subjektu k tomu, aby se vyhnuly informační povinnosti dle Zákona. Vzhledem k tomu, že nález zásadně vybočuje z dosavadní ustálené judikatorní praxe a dochází v této věci zcela k opačnému závěru než Nejvyšší správní soud, však nelze vyloučit, že budoucí judikaturní či legislativní vývoj pojem „veřejná instituce“ upřesní.
