Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, dospěl k závěru o protiústavnosti postupu nalézacího soudu, odvolacího soudu i dovolacího soudu ve věci trestného činu křivého obvinění, za který byl stěžovatel odsouzen a kterého se měl dopustit tím, že učinil trestní oznámení směřující proti jednání revizorů a policistů v souvislosti s jeho přistižením při jízdě v MHD bez platného lístku, ve kterém měl záměrně uvádět nepravdivé skutečnosti (více viz: http://www.usoud.cz/aktualne/krive-obvineni-policistu-a-revizoru-a-presumpce-neviny/).
Stěžejním a jediným přímým důkazem vedoucím k odsouzení stěžovatele za trestný čin křivé výpovědi byly svědecké výpovědi revizorů a policistů, kteří byli současně jedinými aktéry jednání, pro které se stěžovatel obrátil s podnětem na prošetření zákonnosti postupu těchto osob na policii, a kteří vypovídali o předmětném jednání odlišně od stěžovatele. V daném případě tedy soud musel hodnotit údajnou vinu stěžovatele v situaci „tvrzení proti tvrzení“.
Ústavní soud v dané věci uvedl, že s ohledem na požadavky spravedlivého procesu mají obecné soudy povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění jsou trestním řádem zvýrazněny především v případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci “tvrzení proti tvrzení” je potřebné na soud, a to z hlediska práva ústavního i podústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
Dle Ústavního soudu obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření toho jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu).
Ústavní soud zdůraznil, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány. To platí zejména v případě konfliktu mezi policisty a jednotlivci, vůči nimž policisté zasahují. Podezření na nezákonné jednání představitelů státní moci je zásadně velmi závažné a opačný přístup, tedy automatické favorizování jejich výpovědi před výpověďmi údajných poškozených, by podstatně znesnadnil, ne-li téměř vyloučil, odhalování a potírání jejich nezákonné činnosti, včetně například zcela nepřípustného nezákonného násilného jednání příslušníků policie, kteří naopak mají dbát na bezpečnost a dodržování právních norem ve společnosti.
Ústavní soud opakuje, že ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok, a dále že princip presumpce neviny zapovídá, aby v případě dvou či více možných výkladů provedených důkazů bylo učiněno zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného. Ústavní soud připomněl svou ustálenou judikaturu, dle níž každé trestní stíhání, a tím spíše případné odsouzení a uložení trestu představují závažný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, pro nějž tak, v demokratickém právním státě, musí existovat dostatečně silné ospravedlnění.
Na základě výše uvedeného nálezu, kterým Ústavní soud z důvodu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, na něj navazující rozsudek odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu, znovu o podané obžalobě proti stěžovateli rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 tak, že stěžovatele zprostil obžaloby v celém rozsahu. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání, rozsudek tak dosud není pravomocný.
